Cvičila jsem jógu více než 25 let jako stálý, věrný a spokojený student, který měl pocit, že čím víc cvičí a učí se, otevírá nové a nové kapitoly a pohledy na jógu, tím méně ví. 

V r. 2007 jsem se přihlásila v Českém svazu jógy na kurz pro lektory, který jsem úspěšně zakončila zkouškou a závěrečnou písemnou prací (na téma „Mudry“, které mě stále obohacují ) a od té doby provozuji jógu také jako instruktor. Jsem touto profesí a mou novou životní cestou doslova nadšená a dovoluji si tvrdit, že když děláš jakoukoliv profesi s láskou, nadšením a od srdce musí se to odzazit na výsledku a lidé to vždy poznají. 

Četla jsem různé příspěvky lektorů, kteří vyrazili studovat a cvičit jógu i mimo hranice ČR a dlouhou dobu jsem se domnívala, že není potřeba cestovat bůh ví kam, abych se naučila praktikovat jógu a věnovala se jí jako profesionální instruktor. Stále jsem však cítila určitou touhu po poznání Indie a chtěla na vlastní kůži, osobně procítit tu atmosféru země a lidí, kde se jóga a celá východní filozofie jógy a ajurvédy zrodila. 

Hledala jsem příležitost, inspiraci a možnosti, jak se dostat za učením jógy i někam dále než je naše vlast. 

Po dlouhém hledání a brouzdání na internetu jsem narazila na stránky ášramu v Jižní Indii v Kerale, který mě velmi oslovil. Zjistila jsem, že v lednu r.2019 se koná v ášramu kurz pro lektory jógy a to se stalo Impulzem k uskutečnění cesty do Indie.
Problém byl jediný, pro většinu lidí možná nepochopitelný, věděla jsem, že bude těžké najít parťáka, který by se mnou tuto cestu absolvoval a zcela upřímně? Ani jsem parťáka nechtěla, cítila jsem, že si tuto zkušenost musím prožít jen já sama, ale strach z neznáma byl velký a v tu chvíli nepřekonatelný. Zjistila jsem, že se nevíce bojím být jen sama ze sebou a že si v krizových situacích nebudu umět poradit a jak málo věřím v sama sebe. Přitom už mi život pár těžkých situací nachystal a jen díky józe jsem je zvládla v klidu, s rozvahou. Sebrala jsem odvahu a řekla si, že se musím naučit čelit svým strachům a nedostatku sebedůvěry a začala tedy s vyřizování všeho potřebného k cestě do Indie. Uplynuly tři měsíce a já jsem stála před domem s kufrem cca. ve 2 hod ráno a čekala na taxi na letiště.

Řidič taxi si neodpustil otázku, týkající se mé cílové destinace, ročního období ( v ČR byla tou dobou zima, jelikož byl leden) a samozřejmě nezapomněl zmínit, že jsem jela sama a tak mu povídám: „Letím na kurz pro instruktory jógy do Indie“. Obávala jsem se, že budu muset znovu čelit názorům typu: „Ježišmarjáá …. Proč zrovna do Indie … tam je špína, jen svrab a neštovice tam nejezděte“. Vesmír byl v tu chvíli ale ke mně milosrdný, asi tušil, že už tak jsem vystresovaná a tak slyším, jak tyxikář povídá: „To je úžasný …., to já jsem byl teď v Namibii a loni tam …a tam …. a to je úžasné, takhle cestovat a moc hezky jsme si celou cestu povídali. 

Let z Prahy do Dubaje byl naprosto pohodový včetně klidného přestupu. V cca 2 hodiny ráno jsem se ocitla na letišti v Kóčinu v jižní Indii. Rozhlížela je se kolem po okolních lidech a neviděla jediného evropana, na dohled nebyl jediný člověk „bílé“ pleti. Připadala jsem si, jako když jdu nahá po ulici. Tolik černých očí, které sledovaly každý můj pohyb. V uších mi stále znělo varování přátel, aby mě neokradli, aby mě neznásilnili a další hrůzné scénáře, před kterými mě většina lidí varovala. Předsudků vůči této zemi a lidem tam žijících máme mi Češi opravdu hodně. Snažila jsem se ale dělat jako že nic, a že toto není moje první návštěva Indie a že takto cestuji běžně. Já se přece jen tak se něčeho nezaleknu. 

Vyšla jsem až ven před letištní halu a nasála teplý indický vzduch, cítila jsem to vzrušení, V hlavě mi bělaly myšlenky – tak jsem tady…, sny se opravdu plní, jak jednoduché to nakonec vše bylo. Stačí si jen v duchu opakovat svá přání, tzv. svou sankalpu a síla myšlenky má tak mocnou energie, že se dokáže zhmotnit. Postavila jsem se s kufrem na místo odkud na mne bylo dobře vidět, i když mezi samými Indy jsem byla asi nepřehlédnutelná. Ani nebyl čas rozvíjet své fantazie a strachy, co když pro mě předem nasmlouvaný řidič z ášrámu nepřijede a během pár minut už mě oslovil menší usedlý sympatický pán s tím, zda se jmenuji Irena Dornakova. Vzal mi kufr a šli jsme k autu. Řidič se trochu divil, proč si jdu sednout na místo řidiče, než mi došlo, že se v Indii jezdí vlevo a tak mi nezbývalo než auto obejít a znovu dělat, jako že nic. Cesta do ášrámu byla dlouhá a náročná. Z auta bylo možné pozorovat chudé příbytky lidí a klikaté cesty. Řidič neustále troubil což v Indii není nic neobvyklého, jen já oko celou cestu nezamhouřila. Míjeli jsme domy a město a blížili se k ášramu, cítila jsem ten krásný teplý, vlhký vzduch provoněný oceánem. Dorazili jsme až k ášramu, vystoupila jsem z auta a pocítila neskutečnou eufórii. Oceán byl hlučný a bylo cítit, že je blízko. 

Byla tma, jen stíny palmových listů se mísily se zvuky různých, pro mě v tu chvíli neznámých zvířat z džungle. V ášramu mě přivítala žena jménem Kali Devi, která mě instruovala o tom, že v noci se dodržuje naprostý klid, ticho a tma v prostorách ášramu, kde panovala přísná pravidla. Ubytovala mě na pokoji, kde už spala moje spolubydlící Ameyaa K. Lepší kamarádku na pokoji jsem si snad ani přát nemohla. Ameyaa je nesmírně příjemná, sympatická žena, plná různých cestovatelských zkušeností, která se mimo jiné živí i průvodcovstvím po zemích jako je Peru, Nepál, v Indii byla tou dobou už asi po dvanácté. 

Celou noc (mou tedy už druhou noc s časovým posunem a cestováním už z Prahy) jsem nespala. 

Poslouchala jsem zvuky hřmoucího oceánu a zvířat žijících nočním životem a cítila se šťastná a plná očekávání. Brzy nad ránem kolem půl páté ranní, kdy už už mě začal přemáhat spánek, jsem ale měla znovu budíček. Někde blízko našeho ášramu začala meditace. Bylo slyšet bubnování a zpěvy manter, hluboké mužské hlasy, které do ještě czela šerého rána zněly v opakujícím se rytmu. Úplně jsem na tu dálku cítila tu silnou energii a vibrace modliteb. Je to, jako by jste šli na koncert nějakého oblíbeného interpreta. Ta síla a energie je nepřenositelná. Doslova jsem si ten zážitek užívala i přes nepřekonatelnou únavu z nevyspání. Meditace skončila. Tak teď bych snad mohla si apoň chvilku zdřímnout, než bude úplné světlo. Omyl byl však pravdou, na střeše ášramu, kde se nacházel velký prostor na cvičení jógy se připravovala místnost na ranní praxi. Začali se scházet Indové a potichoučku se chystali na svou ranní lekci jógy. V tu chvíli jsem si uvědomila, že nechci promeškat ani jedinou příležitost a v minutě jsem byla převlečená, v ruce „bio podložku“ a spěchala na cvičení. Potichu jsem vklouzla mezi indické studenty jógy, kteří právě začali s pranajámou. Lektorka byla mladá Indka, s krásnými dlouhými vlasy, které se leskly, jak havraní křídla a její černé oči byly všude. Lekce se výrazně lišila od všech hodin jógy, které jsem dosud poznala. Moc se mi líbila disciplína jogínů, mezi kterými byli převážně muži, a někteří dokonce značně neohební a né úplně štíhlí. Byla cítit přirozená autorita, respekt a profesionalita lektorky, přes to, že to byla tak mladičká dívka, poměrně o dost mladší než většina mužů tam. Ještě teď slyším, jak lektorka udává tempo procvičení ásanových pozic, které v sanskrtu znějí nekompromisně. Nebylo třeba žádné hudby, atmosféru dokreslovaly zvuky džungle a oceán. 

Lekce byla moc příjemná a odstartovala tak můj měsíční pobyt za tajemstvím jógy a ajurvédy. Druhý den začal kurz Yin jógy, kde jsem mimo jiné potkala spoustu zajímavých lidí ze všech koutů světa. Každý den tam, byl pro mne velkou inspirací a zkušeností, že by se o tom dala napsat kniha. Věřím, že to nebyla má poslední cesta do Indie a těším se na další a další možnosti. 

Svým příběhem bych ráda podpořila a inspirovala všechny, kteří mají podobné obavy, bloky a mají málo sebedůvěry, udělat další krok do velkého neznáma, ať už se vydáte jakýmkoliv směrem. Nemusí se to vždy týkat jen cestování, ale např: práce, bydlení, partnerství atd. Nebojte se vykročit z davu a vydat se novou neznámou cestou. Třeba zjistíte, že náše strachy jsou většinou větší než skutečnost sama. Když ten strach překonáte, zjistíte, jak je to vlastně všechno jednoduché. 

Celá cesta do Indie tedy nebyla jen o józe, ale také o překonání svých osobních strachů a bloků, které mě omezují na cestě se dále rozvíjet. To jsem, ale zjistila samozřejmě až nějakou dobu po návratu J přeji všem: mějte se rádi a mějte víru v sami sebe.